Blog
Kambodža - do třetice všeho dobrého
14. 11. 2022
Po získání zapomenutých dokladů jsme se podle plánu přesunuli na ostrov Koh Rong. Brzy jsme zjistili, že kromě aktivit v moři a odpočinku se nedá nic jiného dělat. Což pro mě vzhledem ke stavu nohy znamenalo pouze odpočinek.
Abych blíže nastínila situaci na ostrovech: jsou místa, která jsou turistická a je tam spoustu barů, obchodů a všude hodně lidí. My jsme zvolili méně turistickou oblast, tj. žádné bary, jeden obchod a málo lidí. Zní to skvěle, pokud zrovna nemáte nemohoucí nohu a zákaz aktivit jako je plavání, potápění, rybaření, večerní výlety za planktonem… Už po dvou dnech jsem měla odpočinku dost.
Třetí den se kamarád Jirka rozhodl, že si půjčíme od majitelů ubytování skútr a vydáme se vnitrozemím na druhou stranu ostrova. Skútr, to tady dlouho nebylo. Naštěstí jsem tentokrát neřídila, což jsem ocenila vzhledem k tomu, že nikde nebyly silnice, pouze zpevněné cesty.
Kvůli mé dopolední návštěvě nemocnice jsme vyrazili na výlet o něco později. Cesta byla úchvatná! Žádné davy lidí, jen pár místních obyvatel v chatrčích a úžasná příroda všude kolem. Vše bylo v pořádku, dokud jsme nedorazili před poslední kopec, který vedl dolů k pláži. Úsek byl kamenitý a písčitý. Jakožto zodpovědný spolujezdec jsem nabídla, že ten kousek sejdu pěšky.
„Ne, to je v pohodě.“
„Seš si jistej?“
„No jasný, neměj strach.
Pár vteřin na to jsme leželi pod skútrem. Tedy Jířa jakžtakž stál na nohou a já ležela pod skútrem. Naštěstí jsem pod ním měla zdravou nohu. Vstala jsem, oprášila se od písku a kamínků a opláchla si odřeniny. Mé nohy vypadaly jako nohy fotbalisty, ale hlavně, že jsem je pořád měla.
Na pláži jsme se sešli s novými přáteli, se kterými jsme se seznámili pár dní před tím. Dali jsme si večeři a chvíli si povídali. Najednou jsme si všimli, že se začíná zatahovat a je docela pozdě – čas vyrazit.
První kopec nahoru jsme úspěšně zdolali a zničehonic nás obklopila černočerná tma. Nějak nám nedošlo, že cestu džunglí nelemují lampy a světlo skútru sotva svítilo. Mohla to být romantika jako vyšitá, ale to by nesměl začít slejvák. Lilo jako když někdo naplno povolí kohoutek. Hromy burácely jak divé a blesky rozsvěcovaly celou oblohu. Po několika uklouznutích a spadnutích jsme byli dost vyřízení. Dohodli jsme se, že až uvidíme první obydlí, jdeme tam.
Po chvilce přišla záchrana – přístřešek, ze kterého na nás mával chlapík. Neváhali jsme ani vteřinu. Usadili jsme se a čekali, až se déšť trošku uklidní. Pan domácí odešel a vrátil se se dvěma plechovkami vychlazeného piva, které opravdu bodly. Začali jsme vymýšlet, kde se natáhneme a přečkáme do rána, protože jsem byla rozhodnutá, že v tomhle už jet nechci. Zítra ráno je taky den.
Naštěstí se po hodině počasí uklidnilo a my mohli vyrazit. Zbývalo nám posledních 15 minut cesty, která už byla na pohodu. Sice jsme přejeli odbočku a museli se kus vracet, ale to byl malý detail ve srovnání s předchozími zážitky.
Ačkoliv to místy bylo dost náročné a děsivé, shodli jsme se, že to bylo super. Déšť, mokro, blesky, hromy, štěkající psi ve tmě, všude bahno… Stálo to za to! Zbytek večera jsme seděli na pláži a vstřebávali dobrodružné odpoledne.
Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych do toho šla znovu? Ano – klidně třikrát. :-)
